"Where are my angels, sweet sweet angels..."
Greetings everyone. Jsem tady a stýskalo se mi.
Všichni jste mi moc chyběli, proto se na krátký čas
a po dlouhém stěhování vracím zpět. Držte mi pěsti
a možná tady chvíli zůstanu. Začíná se mi u vás líbit.
Cheers Jilly:-*



Who am I to judge a priest, beggar, whore, politician, wrongdoer?
 I am, you are, all of them already.

18. prosince 2011 v 22:00 | J. |  Daily
*Odmítám to teď po sobě číst. Ztratilo by ten smysl, jenž to mělo a který spočíval jen v psaní jako takovém, po kterém se mi velmi ulevilo. Přečtu to po sobě až na to budu mít dost odvahy*

Léčím se právě z náročného rozhovoru. Tak náročného, jako už dlouho ne. Ale léčím se filmy. Vezmemem to postupně. Odmítám psát plnohodnotné recenze. Za prvné to už neumím a nejsem si jistá, že kdy uměla. Za druhé mně opustila invence a moje hladina adrenalinu s eprávě pohybuje v nebeských výšinách, což se mi ani trochu nelíbí. Zpropadení smrtelníci. Proč je svámi neustále jen kříž? Proč nemůžete být stejní jako já? Proč nemůžete být víc jiní než já? Pozvolna přesunuji své mozkové buňky směrem k filmové tvobě. Mám ji ráda z mnoha důvodů. Dnes jem se ale opět utvrdila v tom, co vím už dlouho a co mně neustále prosnásleduje. Jsem velmi empatický člověk. Proto je pro mne tak jednoduché propadnout nějakého filmovému zážitku. Ponořit se do nejtemnějších hlubit lidské psychiky, do nejzazších koutů lidsé fantazie a neomylně analyzovat počínání člověka, jenž nikdy neexistoval a kterým jsem nikdy nebyla. Film je umění, je to krása, je to estetika, je to nejvýkonější manipulační prostředek posledního tisíciletí, který formoval mou osobnost, mé dětství, mé názory a to i přesto, že se to bojím přiznat. Situujeme se do prostředí, která nikdy nenavštívíme, protože nás oslňuje jejich exostičnost. Stejně tak ale i do prostředí, jež navštěvujeme každý den, do lidí, které můžeme kdykoli potkat, možná proto že bychom jimi chtěli být, možná proto, že jimi jsme a možná proto, že se jimi bojíme být. Film má své sětlé i tmavé stránky. Takto zapůsobit však dokáže jen ten dobrý. Mám ze sebe teď právě velmi rozporuplné pocity, ale nejsem ten, kdo propírá důležité osoby svého života veřejně a už vůbec ne na internetu, tom ďáblově vynálezu (cheers). Dělám to jen tehdy, kdy vím, že tím neublížím ani sobě ani nikomu jinému a výhradně jen tehdy, přepisuju li anekdotu, či retrospektivu svýc zážitků. Jednou jsem se se svým jménem v negativních souvislostech na internetu setkala a řekněme, že to dopadlo velmi smutně. Je lidská přirozenost mluvit. Proto jsme také jedinní kdo, to umí.Občas je to velmi na škodu. Občas se člověku uleví. Naučila jsem se psát abych teď nemusela mluvit sama k sobě. God knows it works. A little bit. Víte články napsané v hněvu jsou nejlepší. Říká se sice, že ta největší díla vznikají v těch nejhorších podmínkách a nejtěžších stavech mysli. To sice ano, ale v tom případě jde o díla vysoce estetická, jenž nemají nic společého s pár větami uveřejněnými na internetu a zahrnujícími brblání o tom, jak jste v depresi, o jak nenavidím to zpropadené slovo. Tenhle článek měl být recenze, mělo jít o odreagování. Vyvrbilo se to trochu jinak, ale v tomhle odporným světě to snad ani jinak nejde. Dodatek: R.I.P. Václav Havel. Teď bych měla vyjmenovat všechna ta podstatná jména, která jste viděli všichni v televizi. Zemřel Václav Havel, politik, zastánce lidských práv, osvoboditel, prezident. Ale ne. U mně je na prvním místě: Zemře Václav Havel. Umělec. A proto loučím se s člověkem, který pro mnoho lidí znázorňoval svobodu, no pro men , nebudu si hrát na ohromného vlastence a dělal ze sebe intelektuála, jelikož jsme nezažila je velký převrat a jelikož jsem přesvědčená že to co vím, je jen velmi málo. Tak tedy loučím se s vámi pane Havle, jako češka, která si je vědoma, že jsem pro čechy mnoho udělal. Která si je vědoma, že vášimi názory také hodně lidí opovrhovalo. Obzvláště po určité době. A jako umělkyně, která vás obdivovala, za vaše hry (Odcházení) a za vaši poezii. To předně. Myslím, že je to dobře, že jste odešel, protože mám jako mnozí humanisté pocit, že byste se zde jen trápil a to přece nemůže nikdo nikomu přát a je jedno zda jste prezident či popelář. Měla jsem ráda vši práci. Zůstalo po vás mnoho věcí na které si budu pamatovat já a mnoho těch na které budou vzpomínat ostatní. A to je myslím podstatou lidské bytosti. Nechávat za sebou. Mimojiné děti mají zase na co si hrát a facebook jim v tomto případě sloužé jako autíčko:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jen-ruff jen-ruff | Web | 26. prosince 2011 v 22:57 | Reagovat

pravda :) film je ten nejsnadnější útěk do jiných světů... Horší je, když skončí...

2 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 2:01 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama